„Jsem prostě taková.“ Věta, která vás pomalu uzavírá do krabice, ve které vám dochází dech

Existují slova, která vypustíme z pusy jen tak mezi řečí, ale v naší hlavě zůstanou viset jako nevypratelný flek na oblíbeném tričku. Jsou to nálepky. Rychlé, pohodlné a nebezpečně účinné zkratky, kterými uzavíráme lidi, situace a – co je nejhorší – i sami sebe do krabic, ze kterých se sakra těžko leze ven.

Mozek jako líný šetřič energie

Proč to vlastně děláme? Nejsme zlí ani povrchní. Náš mozek je prostě neúnavný šetřič energie. Každý den musí zpracovat miliardu vjemů, a tak si vytváří „složky“. Když někoho označíme jako „problémového“ nebo „slabého“, mozek si spokojeně odfoukne: „Hotovo, zařazeno, nemusím nad tím dál přemýšlet.“ Vzniká iluze pořádku. Jenže v tu chvíli přichází problém: Přestáváme dotyčného skutečně vnímat. Už se nedíváme, jen si potvrzujeme to, co už jsme si nalepili. Když je někdo „klebetnice“, každé jeho slovo filtrujeme jako podezřelé. Když je někdo „bezproblémový“, nevšimneme si, že právě mele z posledního, protože se to prostě nehodí do naší škatulky.

Nejtvrdší pečetě nosíme my sami

Možná si říkáte, že vy nenálepkujete. Ale ruku na srdce – co ty věty, které říkáte o sobě, když se něco nepovede?

• „Já na tohle prostě nemám buňky.“
• „Jsem prostě taková, mám to v povaze.“
• „Na tohle jsem moc stará / mladá / neschopná.“

Zní to nevinně, často to prokládáme ironií, ale váš mozek ironii nezná. Pro něj je to instrukce. Opakování vytváří realitu. Když si o sobě něco říkáte dost dlouho, mozek přestane hledat jiné cesty. Přestane experimentovat. A vy se najednou ocitnete v životě, který není výsledkem vašich vědomých snů, ale důsledkem starých nálepek, které jste si na sebe kdysi (třeba i omylem) plácli.

Nálepka jako alibi pro strach ze změny

Víte, co je na nálepkách nejzrádnější? Zbavují nás odpovědnosti. Pokud je někdo „takový od přírody“, nemusíme se ptát proč. Pokud jsme „takoví“ my, nemusíme se snažit o změnu. Nálepka uzavírá příběh. Jenže život není fotka, život je film. Člověk není součet svých minulých chyb, je to proces, který se neustále mění. Nálepky tuhle proměnu popírají a snaží se vás zastavit v čase.

Lednová výzva: Strhněte tu pečeť!

Zkusme si z ledna udělat měsíc „vnitřního úklidu“. Zastavte se u věcí, které berete jako samozřejmost. U lidí, o kterých si myslíte, že je máte „přečtené“. A hlavně u vět, kterými shazujete sami sebe.

Zkuste si vybrat jednu jedinou nálepku (třeba: „Nejsem technický typ“ nebo „Jsem trémista“) a podívejte se na ni zblízka:

1. Odkud přišla? (Kdo vám ji poprvé nalepil? Učitelka? Máma? Ex-přítel?)
2. Co vám dává a co vám bere? (Chrání vás před rizikem, nebo vám brání v růstu?)
3. Zkuste jednu věc jinak. Jen malou drobnost, která tu nálepku zpochybní.

Cílem není se ze dne na den změnit v někoho jiného. Cílem je vytvořit prostor, kde nálepky ztratí svou absolutní moc a vy se zase začnete nadechovat.

Máte v hlavě nějakou „oblíbenou“ nálepku, které se nemůžete zbavit? Možná nastal čas ji konečně odlepit a podívat se, co se pod ní doopravdy skrývá. Pokud chcete tuhle vnitřní inventuru udělat se mnou a najít cestu ven ze starých vzorců, napište mi. Společně ty krabice otevřeme a podíváme se, co je ve vás doopravdy.