O tichých nálepkách, které řídí naše myšlení

Existují slova, která vyslovíme jen jednou – a přesto v nás zůstanou celé roky. Slova, jimiž někoho označíme často jen mimochodem, bez zlého úmyslu a bez vědomí jejich dosahu. Přesto se z nich stávají malé pečetě, kterými uzavíráme lidi, situace a někdy i sami sebe do pevně ohraničených obrazů. Nálepky. Jednoduché, rychlé, pohodlné. A právě proto tak nebezpečné.

Nálepkování není známkou zloby ani povrchnosti. Je důsledkem toho, jak funguje lidský mozek. Mozek je neúnavný šetřič energie. Každý den musí zpracovat tisíce podnětů, rozhodnutí, mikrosituací a emocí, a proto si vytváří zkratky. Kategorie. Příběhy, které mu pomáhají orientovat se v chaosu světa. Když někoho označíme jako „problémového“, „slabého“, „dominantního“ nebo „bezproblémového“, mozek má pocit, že věci zapadly na své místo. Vzniká iluze pořádku, iluze porozumění, iluze jistoty. Jenže iluze má vždy svou cenu.

V okamžiku, kdy někoho označíme, ho přestáváme skutečně vnímat. Už se nedíváme, ale potvrzujeme. Z reality si vybíráme jen ty střípky, které zapadají do našeho obrazu, a vše ostatní se ztrácí v tichu. Pokud je někdo „klebetnice“, každé jeho slovo se stává podezřelým. Pokud je někdo „slabý“, každé zaváhání je důkazem. A pokud je někdo „bezproblémový“, jeho únava, ticho nebo bolest zůstávají nepovšimnuté, protože se do nálepky nehodí.

Mozek při nálepkování zapíná rychlé automatické dráhy založené na asociacích a minulých zkušenostech. Jsou efektivní, ale povrchní. Nepracují s kontextem, změnou ani vývojem. Naopak utlumují části mozku zodpovědné za empatii, zvědavost a hlubší porozumění. Čím častěji nálepkujeme, tím více tyto rychlé dráhy posilujeme. A čím více je posilujeme, tím méně prostoru zůstává pro otázky, pochybnosti a skutečné setkání s realitou.

Možná si teď říkáš, že nálepky používají „ti druzí“. Že ty jen pojmenováváš věci pravým jménem. Jenže pravda je mnohem méně pohodlná. Nálepkování se nás netýká jen jako pozorovatelů, ale jako aktivních účastníků vlastního života. Protože nejtrvalejší a nejtvrdší nálepky nebývají ty, které lepíme druhým, ale ty, které si neseme v sobě.

„Nejsem dost dobrá.“

„Mám to v povaze.“

„Jsem prostě taková.“

„Na tohle nemám.“

Tyto věty znějí nevinně. Často je vyslovujeme s úsměvem, s ironií, někdy dokonce jako formu sebeobrany. Jenže mozek ironii nezná. Opakování vytváří realitu. Když si o sobě něco říkáme dostatečně dlouho, mozek to přestane zpochybňovat. Přestane hledat jiné cesty. Přestane experimentovat. A my se nenápadně ocitneme v životě, který už dávno není výsledkem vědomých rozhodnutí, ale důsledkem starých, neprověřených nálepek.

Nálepkování má ještě jeden tichý, ale zásadní důsledek. Zbavuje nás odpovědnosti. Pokud je někdo „takový“, nemusíme se ptát proč. Pokud jsme „takové“ my, nemusíme zkoušet jinak. Nálepka uzavírá příběh. A uzavřený příběh se nedá přepsat.

Jenže život nelze zredukovat na jedno jediné slovo. Člověk není součet svých reakcí, zvíře není suma svých zkušeností, vztah není jen aktuální stav. Všechno je pohyb. Všechno je proces. A nálepky jdou proti samotné podstatě života, protože předstírají neměnnost tam, kde ve skutečnosti existuje proměna.

Možná právě proto se jich tak bojíme dotknout. Zpochybnit nálepku znamená zpochybnit vlastní obraz světa. Znamená to připustit, že jsme se mohli mýlit. Že jsme si věci zjednodušovali. Že jsme někoho – nebo sebe – neviděli v celé šíři.

Mám pro Vás takovou malou výzvu. Zkusme si z ledna udělat měsíc tichého rozporování. Měsíc, ve kterém se vědomě zastavíme u věcí, které považujeme za samozřejmé. U lidí, o nichž máme pocit, že je máme „přečtené“. U reakcí, které opakujeme automaticky. U postojů, které jsme možná zdědili, převzali nebo se je naučili, aniž bychom se jich někdy zeptali, zda nám ještě slouží.

Zkusme si vybrat jednu nálepku – o druhých nebo o sobě – a podívat se na ni zblízka. Odkud přišla? Co nám dává? A co nám bere? A pak zkusme udělat jednu malou věc jinak. Ne s cílem se změnit. Ale s cílem vytvořit prostor, kde nálepky ztrácejí svou moc….