Od chvíle, kdy přišel na svět, byl Nox můj nejlepší kámoš. Malá roztomilá veverka, která se ničeho nebála, běhala, zkoumala a milovala všechno a všechny. Když se na vás podíval, viděli jste drobné tělíčko a obrovskou duši bojovníka. A pak — sotva pár měsíců starý — se něco v jeho těle zlomilo. Přestal jíst. Přestal spát. Kňučel, jako by se mu svět rozpadal zevnitř. Byl tak malý. Tak zranitelný. A přesto byla bolest větší než on.

Měla jsem ho v náručí a cítila jsem, že držím něco, co mi odchází mezi prsty. Veterináři říkali diagnózu za diagnózou. Jednu hodinu to vypadalo nadějně. Druhou to vypadalo, že umírá. Další testy. Další léky. Další pokusy a omyly. A uprostřed toho všeho seděl malý papillon, který už neměl sílu ani zvednout hlavičku — ale v očích pořád měl tu nepochopitelnou touhu zůstat tady. Ten kontrast mě drásal. Jeho tělo sláblo. Jeho duše bojovala. Nic nepomáhalo. A pak přišla ta věta. Ta jedna, kterou slyšíš jednou za život a už ji nikdy nedostaneš z hlavy.

„Možná je čas přemýšlet o eutanazii.“

Cítila jsem, jak se mi svět roztrhl. Ne pomalu. Najednou. Jako když ti někdo vyrve srdce a nechá tě stát, krvácet a dívat se, jak se ti bortí půda pod nohama. Byla jsem mladá. Vystrašená. A tenhle malý tvor byl moje všechno. V té chvíli jsem poprvé pochopila, jak hluboko může strach zajít. Jak ti může sevřít hruď tak silně, že zapomeneš dýchat. Jak moc může bolet láska, která je tak obrovská, že už ji tvoje tělo neumí unést.

A přesto… on bojoval. V těch malých očích bylo všechno. „Nevzdávej to. Já ještě nechci odejít.“

Držela jsem ho, slzy mi kapaly na jeho srst, a já jsem se bála je setřít, aby nepřerušily jeho klid. Bála jsem se pohnout. Bála jsem se koukat na hodiny. Bála jsem se noci. Bála jsem se rána. Bála jsem se všeho — kromě jediné věci: že bych ho mohla ztratit. Lidé kolem to neviděli. Jak by mohli. Když řekneš, že tvůj pes trpí, slyšíš: „To bude dobré." nebo "Je to jen pes." Když řekneš, že nespíš, odpoví: „Musíš být silná.“ Když přiznáš strach, slyšíš: „Psi to zvládnou.“ Ale nikdo neviděl to, co jsem držela každou noc v rukou. Nikdo neviděl, jak se klepal bolestí. Nikdo neviděl, jak jsem seděla na zemi a nechala ho spát na svém hrudníku, protože jinde usnout nedokázal. Nikdo neviděl, jak jsem přestala dýchat pokaždé, když se na okamžik přestal hýbat.

A nejhorší bylo, že nikdo nechtěl slyšet to, co se dělo ve mně. Pravda byla temná. Syrová. Neúnosná.

„Bojím se, že umře.“
„Nevím, jestli dělám dost.“
„Nevím, jestli tím, že bojuji, jen neprodlužuji jeho trápení.“

Tohle jsou věty, které se neříkají nahlas. Tohle jsou věty, které dusíš v sobě, protože svět na ně nemá místo. A tak jsem byla sama.
Uprostřed noci, se slzami, které pálily, až jsem si je utírala do rukávu. Sama v tom strachu, v těch rozhodnutích, která jsou příliš velká na jednoho člověka. Sama v pocitu, že svět se dívá — ale nevidí.

Nikdo mě nepřipravil na to, jaké to je, když se ti rozpadá něco, co miluješ víc než sebe. Nikdo neřekl, jaké to je mít strach tak velký, že vibruje každou buňkou tvého těla. Nikdo neřekl, jaké to je přestat se dívat na hodiny, protože tě děsí, že nové ráno nemusí přijít. Nikdo se mě nezeptal, jestli spím. Nikdo se nezeptal, jestli jím. Nikdo se nezeptal, jestli vůbec dýchám. Nikdo nestál vedle mě — ne s radou, ale s lidskostí. Nikdo, kdo by řekl: „Můžeš říct všechno. Můžeš se sesypat. Můžeš se bát. Já tě unesou.“ Nikdo takový tam nebyl. A já mlčela. Celé dny jsem se tvářila, že to je „pohoda“, že to "zvládam". Celé noci jsem v sobě dusila paniku, která mě chtěla roztrhat.

Tohle není příběh o síle. Tohle je příběh o strachu. O strachu tak velkém, že z člověka udělá prázdnou nádobu, která funguje jen proto, aby další hodinu udržela na světě někoho, koho miluje. A právě z toho vzniká tenhle projekt. Z oné noci, kdy jsem seděla na zemi s Noxem tisknutým k sobě, promočená slzami, zmrzlá strachem a šeptala jsem mu: „Jestli chceš bojovat, bojujeme spolu. Jestli už nechceš… je to v pořádku, já to unesu..."

Ale já byla sama. A ten pocit samoty mě změnil a zůstal. A tak jsem si řekla, že další člověk v téhle špinavé, syrové, temné bolesti nebude nikdy muset sedět sám. Chci vytvořit místo kde budeš moct říct vše co ti běží hlavou:

• že se bojíš,
• že ho miluješ,
• můžeš ze sebe dostat všechnu vinu, obviňování sebe sama, jestli deláš dost,
• všechno to zoufalství,
• temné myšlenky,
• slzy, které nebylo před kým pustit nebo které nejbližší nemůžou vidět, bo ty musíš být ta silná/ý.

Tady už nebudeš křičet do zdi. Nebudeš schovávat, že se ti třesou ruce. Nebudeš sama či sám v noci, kdy se bojíš zavřít oči. Protože já vím, jaké to je… A tenhle příběh má happy end. Nox své nemoci vybojoval — a i když předpovědi zněly beznadějně, pravý opak je pravdou.
Malý bojovník letos slaví čtrnáct let. Jsem za to vděčná…ale vím, že ne každý příběh takhle dopadne. A proto tu teď tenhle prostor je.
Aby v tom už nikdo nemusel být sám.

• Pro majitele, kteří právě žijí ve strachu o zdraví svého psa.
• Pro ty, kteří potřebují mluvit o věcech, které by jinde neřekli nahlas.
• Pro lidi, kteří se cítí sami a vyčerpaní z péče o nemocného psa.
• Pro ty, kterým okolí říká věty typu „to bude dobré“, ale uvnitř nich je ticho a strach.
• Pro majitele reaktivních, úzkostných nebo komplikovaných psů, kteří už neví, co dál.
• Pro každého, kdo potřebuje podporu, aniž by byl posuzován.